Jednou z věcí, které jsou čas od času zmiňovány, je i naše kulturní dědictví. Tento pojem slyšel v podstatě každý z nás. Většinou si však neumíme příliš představit, co se pod ním skrývá. Přitom je to pro nás poměrně důležité. Ukazuje nám totiž, na co můžeme být pyšní a čeho bychom se měli vyvarovat.
Pravdou je, že mezi národní kulturní dědictví může být zařazeno prakticky cokoliv, co má nějaký význačný vztah k naší historii. V naprosté většině případů se jedná o budovy, avšak rozhodně se nejedná o pravidlo. Naopak, mnoho věcí, které mezi naše kulturní dědictví patří, rozhodně není budovou.
Může to být například i tanec, který u nás vznikl, a který se tančí dodnes. Patřit sem mohou také nejrůznější kulturní zvyky a tradice, které jsou dodnes udržovány. Mezi zdaleka nejpozoruhodnější lze pak zařadit třeba i plemeno starokladrubského koně. I on je naší kulturní památkou, a jako takový je i chráněný zákonem.
Je tedy jasné, že nejdůležitějším kritériem pro zařazení do této kategorie je nejdůležitější, aby daná věc měla zcela jasný vztah k naší historii, a byla nějakým způsobem významná. A vzhledem k tomu, že právě budovy se nejlépe zachovávají, není divu, že se nejčastěji jedná právě o ně.
Můžeme se samozřejmě ptát, proč je to pro nás tak důležité a z jakého důvodu bychom jej měli udržovat. Koneckonců, svět se vyvíjí a lidé, kteří onu věc vytvořili či postavili, jsou již dávno mrtví. Proč bychom je tedy měli zachovávat?
Důvodů je hned několik, tím nejdůležitějším však je, že jsou připomínkou naší historie. A je důležité si ji neustále připomínat, neboť jen tak se z ní můžeme poučit a neopakovat ty samé chyby, které udělali naši předkové. To je také důvod, proč se pořádají výlety například i do koncentračních táborů, byť nikdo z nás by je nejspíš nenazval kulturním dědictvím. Je však nutné připomínat si to dobré i to špatné. A právě kulturní dědictví nám to vše neustále připomíná.