Dalo by se říci, že vzhledem k tomu, že jsem nikdy neopustil svoji vlast, jsem byl vždy členem jedné a téže společnosti. Ale zamýšlím-li se nad tím, není tomu ve skutečnosti tak. Patřil jsem sice mezi víceméně stále tytéž lidi, odmyslíme-li si ty zemřelé, odešlé nebo naopak nově narozené, ale to neznamená, že to byla i tatáž společnost. Dalo by se říci, že to byly vlastně tři společnosti.
První společnost, ve které jsem žil, byla ta naše socialistická. Vyznačovala se mnoha specifiky, třeba těmi, že si tu byli oficiálně všichni rovni, i když tomu tak nikdy nebylo, že měl každý právo i povinnost pracovat, že se odsud jenom stěží dalo vycestovat někam na západ od našich hranic a že jsme byli jako celek líní, nevýkonní a závistiví. Záviděli jsme si, kdykoliv měl někdo něco lepšího, ale než abychom se zasadili o to, abychom to měli také, radši jsme udělali cokoliv, aby si dotyčný šťastlivec pohoršil. A nic se na tom vlastně nedalo změnit, protože nám vládla jedna jediná politická síla, mající monopol, KSČ.
Pak přišly sametové změny a já se postupně stal členem společnosti jiné. Daleko svobodnější, daleko podnikavější, daleko výkonnější. Patřil jsem ke společnosti, která získala možnost svobodně cestovat a opravdu si volit své politické zástupce, kde se mohl stát každý sám svého štěstí strůjcem.
Ale jakkoliv to vypadalo dobře, ani u této společnosti nezůstalo. A tak jsem dnes členem už tětí specifické společnosti. A ta se vyznačuje čím? Tím, že obě předchozí společnosti splynuly vlastně v jednu. Někteří z nás se tu činí a jsou sami svého štěstí strůjci, zatímco jiní na práci ani nesáhnou a nechávají se jako za socialismu živit státem. Jedni volí zodpovědně, zatímco jiní podporují jenom populisty, kteří jim slibují a nejednou i dávají vše, jen aby se zalíbili. Máme lidi, kteří jsou spokojení s tím, co mají, i ty, kteří těm úspěšným závidí, aniž by se sami přičinili.
Jak rád bych se jenom vrátil do té druhé ze zmíněných společností! Ale bojím se, že to spěje spíš k té první.